|
ČTVRTKŮV DĚDEČEK VÁCLAV FEJFAR
(volně navazujeme v dnešní čtvrtek třináctého na předešlé vzpomínání na jičínského proslaveného vypravěčě pohádek, Václava Čtvrtka…) Rodiče Václava Čtvrtka, úředník Jan Cafourek a Johanna Fejfarová, zvaná nejčastěji Hana, slavili svou veselku u nevěsty v Jičíně 9. dubna 1910. Obřad se konal v děkanském chrámu sv. Jakuba a zpívala při něm Cyrilská jednota, která za vedení ředitele kůru posilovala svůj církevní zpěv. Jejím členem byl totiž i Hanin otec Václav Fejfar, který si zamiloval zpěv a jehož hezký tenor se každou neděli rozléhal v kůru kostela.
Nebyl to člověk ledajaký, tuctový, byla to výrazná jičínská osobnost. Pocházel ze zdejší řemeslnické rodiny, v níž už před ním nejméně po 3 generace stáli v čele Václavové – mistři tesařští. Byl to člověk přičinlivý, energický, průbojný – pokrokový – ukázkově flexibilní.
Když v roce 1876 obec prorážela v hradbách novou Nerudovu ulici ke škole na dnešním Komenského náměstí (dnes Střední průmyslovka), musela odkoupit a zbořit starý domek Fejfarovy rodiny Na Příkopech. Náhradu za něj investoval Václav Fejfar do koupi pole doktora Tomášů na východní straně Lip. A protože si ke své tesařině složil také stavitelské zkoušky, mohl začít stavebně podnikat. Hned v roce 1876 se tu pustil do výstavby dvou domů, čísla 138 pro povozníka Ábelese a čísla 139 pro svou rodinu. V tomto domě, kde v roce 1999 zasazená pamětní deska připomíná bohužel jen to, že tu v podnájmu u Fejfarů žil a v roce 1899 zemřel řídící jičínského gymnázia František Lepař, strávil malý Venda Cafourek (Václav jistě po dědovi) za první světové války tři a půl roku.
Podobně v roce 1880 nakoupil pozemky na západní straně dnešní Jarošovské ulice, směrem k rybníku Kníže, a vystavěl tu pět domů. Od konce osmdesátých let jeho stavitelské zkoušky nedostačovaly, a tak se musel spojovat se zkušenými zkoušenými staviteli. V roce 1887 spolu s Josefem Korelem postavil dvoupatrovou novostavbu hotelu Beránek (dnes po přestavbě nejhonosnější část městského úřadu). V 90. letech stavěl jako společník stavitele Josefa Mareše (v roce 1891 – 1892) novoměstskou školu, v roce 1895 – 1896 Obecní spořitelnu v ulici Smiřických (dnes součást 1. základní školy), v roce 1897 – 1898 největší budovu komplexu kasáren v Lipách. Ještě v pětasedmdesáti letech, když ho poznal malý Václav Čtvrtek, stále ve své dílně na dvoře tesařil. Většího majetku se však nedopracoval. Zabránilo tomu i příliš početné potomstvo. Měl se svou ženou Annou, rozenou Kokoškovou ze zámožnější jičínské rodiny, 14 dětí, z nichž devět se dožilo dospělosti. Každé ze tří neprovdaných dcer postavil dům, ale v době, kde ekonomické uplatnění ženy bylo obtížné, je ani tímto před nouzí neuchránil. Měl silné stavovské cítění a sebevědomí řemeslníka, a městskou honoraci zámožných obchodníků, majitelů realit a vůbec celkem rafinovaných právníků v oblibě moc neměl. Od založení Řemeslnické besedy na podzim roku 1870 se na předním místě podílel na všech jejích smělých projektech. Patřilo mu hlavní slovo ve tříčlenné komisi pro založení a správu průmyslové školy řemeslnické, navazující školy pro řemeslnický dorost, kterou pak Beseda patnáct let sama dotovala. Zhotovil rozkládací divadelní scénu se vším vybavením do velkého sálu v prvním patře domu U zlatého hroznu (č. 6 na náměstí), kde Řemeslnická beseda měla své sídlo, a zastával vůdčí místo také v komisi pro úpravu pronajaté západní části zámecké zahrady (v místech, kde stojí dnešní 1. základní škola). Kreslil na žádost výboru plán úprav a vybavení zahrady (besídka, kuželník, umístění stolů a židlí, loubí proti dešti atd.), vypracoval i rozpočet a podílel se na realizaci.
Přesto tohoto makáče, energického a ctižádostivého mladého mistra (v roce 1870 je mu teprve 28 let) řemeslníci do čela spolku zvolili až v dubnu 1875. Václav Fejfar svým charismatem a vůdcovskými rysy výbor rychle ovládl a za půl roku už byl na valné hromadě zvolen předsedou Řemeslnické besedy. Zůstává jím patnáct let a stává se vedle většiny členů uznávaným a ctěným, ne však vždy oblíbeným vůdcem jičínského řemeslnictva.
Rychlý strmý vzestup do vedoucího postavení se Václavu Fejfarovi v druhé polovině 70. let podařil nejen v Řemeslnické besedě, ale také v městském zastupitelstvu. Přišel do něho jako zvolený náhradník v červnu 1874, kdy už se začalo šuškat o nepořádcích na radnici. Za tři roky se provalila zpronevěra městského důchodního a výběrčího, který byl odsouzen na dva roky do žaláře. Pro braní dárků byl vyšetřován a suspendován sám starosta, vážený lékárník MUDr. Antonín Zvěřina, a čtyři radní. Václav Fejfar, který byl členem zastupitelstva nedlouho, a tedy nepochybně čistý, stojí v čele komise, která reviduje divné hospodaření města, a je mluvčí těch, kteří svalují vinu především na starostu. Ten, ačkoliv je trestního stíhání zproštěn, se do funkce vrátit nemůže. Novým starostou je 11. března 1878 zvolen ten, který prokázal a pranýřoval všechny nedostatky a přehmaty starého vedení, a především dr. Zvěřiny – Václav Fejfar.
Mladý šestatřicetiletý starosta dokáže brzy odstranit z rady ty, kteří jeho autoritu nepřijímají a nepracují v duchu jeho záměrů. Drží „pevnou rukou otěže obecní vlády.“ Především zavede na městském úřadě pořádek, vydá instrukce pro městské úředníky a vypracuje systém kontroly hospodaření. Za něho začíná proces přeměny Jičína v moderní město. Zastupitelstvo začíná cílevědomě usilovat o výstavbu nových budov gymnázia a učitelského ústavu, aby byla existence těchto škol v Jičíně zajištěná. Začíná hledat prameny pro budoucí vodovod s kvalitní vodou, v osvětlení se přechází z oleje na petrolej a začínají úvahy o elektrickém osvětlení, z ulic se soustavnějším rozšiřováním a zahlubováním kanalizace pod povrch odstraňují páchnoucí „močály“ a začíná soustavné dláždění města, které se dosud za vlhka topilo v blátě a sračkách a za sucha dusilo v prachu. Dnešní podoba Velkého náměstí s šachovnicovou dlažbou, kde se střídá čedič s kostkami liberecké žuly, s litinovými kandelábry osvětlení a stromy kolem sloupu Panny Marie, to je dílo Fejfarovy éry. Po třech letech je nesporné, že obec „za mladého starosty učinila pokrok, že působení v každém směru rázného a rozšafného purkmistra …se začalo jevit blahodárně.“ Voliči to v obecních volbách vyjádřili zvolením Fejfara daleko největším počtem hlasů v III.sboru, kde kandidoval, a nové zastupitelstvo ho v roce 1880 znovu zvolilo do čela města. Bohužel Čtvrtkův dědeček nebyl imunní vůči svodům moci, svého postavení občas využil ve prospěch svého podnikání, až se dopustil rozhodující chyby. Začal stavět dům na začátku Jarošovské ulice dříve, než bylo vydáno stavební povolení, a nadto lehce překročil stanovenou regulační čáru do ulice. Jeho nepřátelé – a těch měl vždy dost – toho využili a Zemský výbor, kam se až jejich pře dostala, rozhodl, že „starosta pro nešetření stavebních předpisů …má být suspendován.“ Václav Fejfar se sice urputně hájil, ale aby předešel úřednímu postupu, o svých 41. narozeninách 28.1.1883 na svůj starostenský post rezignoval.
Byl to dosti trpký a příliš brzý ústup ze slávy. Za šest let odchází Václav Fejfar také z čela „své“ Řemeslnické besedy a před padesátkou se tak dostává na vedlejší kolej. Pracuje sice dále v Řemeslnické besedě, nadále je volen do zastupitelstva, vážen, ale… Na rozhraní obou století, kolem své šedesátky, se ještě jednou pustil s energií sobě vlastní do politického zápasu na straně jičínského konzervativního tábora proti radikálně mladočeskému Politickému klubu. Po vítězství konzervativců byl jičínský „Barbarossa“, jak ho odpůrci nazývali pro jeho narezlý patriarchální vous, s nímž kontrastovaly světle modré oči, odměněn slušně placenou funkcí ve vedení Obecní spořitelny a stal se na tři roky panem ředitelem. Vzniku Československa se už Čtvrtkův děda nedočkal. Zemřel 10. února 1918. Jeho vnuk s maminkou pak po skončení války přesídlili do Prahy – za tatínkem, který se zdravý vrátil z fronty.
(Vladimír Úlehla)
JIČÍN A POHÁDKY VÁCLAVA ČTVRTKA
„Jičínské základy“ byly dále rozvíjeny. Maminka podporovala synovu zálibu ve čtení a kupovala mu knihy. To mělo na budoucího spisovatele obrovský vliv. Sám po letech přiznal: „Největší inspirací je pro mě vzpomínka na to, když jsem byl prcek a když jsem četl. To bylo takové blaho, když jsem se dovedl propadnout do příběhu a změnit se v jeho hrdinu. A tak si často říkám, že musím psát pro děti už za to, co mi jako malému přichystali tehdejší autoři, že musím přejmout jejich štafetu, abych dnešním dětem připravil podobné kratochvíle.“
Motivy mu poskytl také tatínek, který navázal na dědečkovy dobrodružné příběhy. „Můj táta to byl romantik zarostlý do slupky přesného a velmi výkonného úředníka.“ Vyprávěl synům o rytířích, o obrech, o Honzovi, o ševcích. Náměty volil i podle situace: „Když jsme zlobili, měl na nás tatínek v záloze i jednu pohádku trestnou, jmenovala se Oničem s krvavým mečem. A ten Oničem bydlel u nás za kanapem.“
Příběhy byly také různě dlouhé – např. pohádka o ševci Kramflekovi měla nekonečno pokračování a trvala asi půl roku. Tady a ve čtení Pohádek z celého světa, které vycházely na pokračování v sešitech, může tkvít základ Čtvrtkovy schopnosti vytvářet seriály. A nabízí se ještě další vysvětlení: „Jestliže se v díle Václava Čtvrtka švec objevuje v řadě podob, aby nakonec dostal podobu Rumcajse, pak tu nepochybně vydalo své plody zrníčko tatínkova vyprávění,“ tvrdí Jaroslav Šimůnek a dodává, že k zachycení světa vodníků vedla autorova láska k rybaření a k přiblížení světa víl a skřítků přispívaly procházky po lesích kolem Dobříše. A tak „zážitky z dětství i četba z dětství a transformace těch vzpomínek do přítomného dění – to je nepochybně jeden z nejpodstatnějších pramenů Čtvrtkovy pohádkové tvorby.“ Ale J. Šimůnek zdůrazňuje ještě jeden impuls důležitý pro zrání pohádkáře. Jsou to autorovy vzpomínky na předky, jak je zaznamenal v knize Veselí mrtví, která vyšla v roce 1967 a vznikala téměř současně s prvními 13 díly televizních scénářů o Rumcajsovi. Své zemřelé příbuzné Venca Čtvrtek nešetří, prozrazuje mnohé jejich chyby, ale s laskavým nadhledem, humorně i s jemnou ironií, s pochopením životních hodnot a zkušeností. Podle Jaroslava Šimůnka se filozofie Veselých mrtvých převtělila u Václava Čtvrtka do pohádky, aby v ní nalezla tu nejoptimálnější podobu i tvar.
Pokud je Jičín přímo místem pohádkového děje (příběhy o Rumcajsovi, Mance a Cipískovi, o formanu Šejtročkovi, o Kubovi a Stázině), jde o opravdovou kulisu. Je tu skutečné náměstí, jež lemují domy s podloubím, uprostřed je kašna, v dolní části radnice, v horním rohu stojí zámek, za nímž se rozprostírá zahrada, vedle je kostel sv. Jakuba a také Valdická brána, za ní na Žižkově náměstí býval hostinec U města Hamburku (dnes hotel Paříž), proti němu začíná ulice vedoucí do lipového stromořadí, vedle něhož stojí kasárna, za nimiž na poli sahajícímu až k Čeřovce a Zebínu býval „execírplac“. Lipami se došlo do Libosadu a k poustevníkovi a také ke Kartouzům do Valdic. Od hotelu Hamburk rovně jezdíval forman Šejtroček k Šibeňáku. Od zámku šikmo přes náměstí vede ulice, kde ševcoval Kacmar a Kuba a kudy chodívala vdova Slaměná i Stázina k rybníku Kníže a dále do Kbelnice. Polními cestami bylo od rybníka kousek do Prachovských skal…
Přitom lze těžko uvěřit, že Václav Čtvrtek žil v Praze a také v Chebu nebo v Domově spisovatelů na Dobříši, že v Jičíně strávil jen pár let v útlém dětství a potom ho navštěvoval velice málo. Vždyť město a okolí zobrazil tak přesvědčivě, až mnozí čtenáři očekávají, že tu oblíbené hrdiny potkají. Vycítili, že Václav Čtvrtek důvěrně znal zdejší atmosféru, obyvatele a jejich život, zvyky, místní dějiny, pověsti i krásy přírody. Pochopili, že odsud čerpal inspiraci autor pohádek, které navazovaly na tu nejlepší tradici.
RUMCAJS
„V Rumcajsovi, v literární postavě, která strhla pozornost a zapustila kořeny do kulturního povědomí národa, se až učebnicově příkladně spojily vlastně dva motivy: loupežnický z dědečkova okruhu a ševcovský, podnikavý, z tatínkova zdroje. Srostly časem díky autorovu talentu a obrovské práci a píli v současně znějící, aktivní pohádkovou postavu, daly základ celistvé fikci, kterou možno s klidem charakterizovat jako pohádkovou epopej.“
(Vladimíra Gebhartová)
Knižní podoby se příběhům o Rumcajsovi dostalo poprvé v roce 1970. To už dobráckého loupežníka znali děti i dospělí. O jeho genezi vyprávěl autor takto: „Jeho předobraz byl už v jedné z příhod Veselých pohádek, které vyšly v Komeniu v roce 1947, a pak v jedné rozhlasové hře, tuším z téhož roku. Tam vystupoval loupežník s charakteristickými rumcajsovskými rysy a měl dokonce hospodyňku Manku. Jméno měl jiné, ale bydlel už na Jičínsku. Potřetí se Rumcajs objevil až po letech, kdy jsem pro dětský časák Mateřídouška napsal pohádku Jak loupežník Rumcajs ukradl knížepánovi ponožky s erbem – ale zase se to neodehrávalo na Jičínsku. Až přišel televizní seriál a v něm se už Rumcajs objevil kompletní, i se jménem, i s Mankou, i na Jičínsku. Tady je však třeba vyzdvihnout výborné výtvarné vyjádření Radkem Pilařem a vynikající hlasový projev národního umělce Karla Högra, kteří text s takovým porozuměním oživili.“
Je nutné ale Václava Čtvrtka trochu poopravit. Sám v jiném rozhovoru uvádí, že postava podobná Rumcajsovi vystupuje v jednom z příběhů v knížce Hodinky s lokomotivou. A Vladimíra Gebhartová sice v jeho písemné pozůstalosti našla pohádku Ponožky s erbem, v níž opravdu vystupuje Rumcajs (jako hodný loupežník, který chrání přírodu proti podlému knížepánovi) a chybí zmínka o Jičínsku. Na první straně strojopisu je dokonce autorův rukopisný přípis: „První Rumcajs! Pro Mateřídoušku.“ Ale později se dopídila toho, že 1.10.1966 se mohli čtenáři v Mateřídoušce dočítat o tom, Jak loupežník Rumcajs vysadil duhu zpátky na nebe. Přitom děj už dostal konkrétní umístění: „V lese Řáholci u Jičína žil loupežník Rumcajs. Za hospodyňku měl Manku.“ Tato verze pohádky se trochu liší od pozdější knižní. Text obrázky doprovodila Olga Pavalová.
Je to ovšem ve skutečnosti „druhý Rumcajs“, neboť ve fondu Václava Čtvrtka je mezi výstřižky doklad, že pohádka Ponožky s erbem byla pod názvem Punčochy s erbem a s menšími hlavně stylistickými úpravami otištěna 16.4.1966 v časopise Květy. Tam zřejmě máme také první kreslenou podobu Rumcajse, a to od Miloslava Troupa.
Co vedlo Václava Čtvrtka ke změně, na niž sám později zapomněl, se už asi nedozvíme. Jen v jednom rozhovoru prozradil, proč si pro televizní seriál zvolil právě Rumcajse: „Já jsem zrovna myslel na to, že bych se chtěl pokusit o renesanci českých pohádkových postaviček, vodníka už jsem měl, Česílka, čerta taky, bude v knížce Jak čert hledal díru do pekla, i takového formana, Šejtroček se jmenuje, a tak jsem dostal chuť na loupežníka.“ Od samotného autora se dozvíme ještě další zajímavost: Rumcajs se jménem se objevil jako jedna z vedlejších postav v seriálu o vodníku Česílkovi, byl ale nesympatický. „Jenže nežli se televizní seriál vyrobil, vyvinul se Rumcajs natolik jiným směrem, že jsem ho musel z vodnického cyklu vypustit. Nebylo prostě možné ho tam v původním ladění nechat.“
Animovaný televizní seriál o Rumcajsovi byl uváděn od neděle 5.11.1967. Radek Pilař na něm pracoval od Vánoc 1966: „Přečetl jsem (text) několikrát, a protože nebyl čas zajet do Jičína, zašel jsem do univerzitní knihovny a vpůjčil si všechno možné o Jičínsku. Pak jsem už jen kreslil a kreslil a kreslil a kreslil. Na knížce jsem později pracoval zase jinak, protože televize chce velké zjednodušení. A to už jsem se mezitím také seznámil s Václavem Čtvrtkem a ten mě provedl Jičínem, a tak jsem poznal celé prostředí hlouběji.“ Ovšem k zobrazení postavy Rumcajse dlouhé seznamování nepotřeboval – jako vzor si prý vybral svého dědečka, hajného v hlubockých lesích. Podle podoby ovšem mnozí tvrdili, že si malíř sedl před zrcadlo a kreslil sám sebe. Rozhlasového kolegu Václava Čtvrtka Zbyňka Malinského ale upoutala i kresba Radka Pilaře v knize jejich spolupracovníka Františka Nepila z roku 1966 Kde jsi chodil, satane?
V roce 1969 se s pohádkami o Rumcajsovi poprvé seznámili i rozhlasoví posluchači. Ve stejném roce vyšla sešitová pohádka Jak Rumcajs vyhnal obra z Řáholce a Rumcajsovo jméno se poprvé vyskytlo v knize – v oddíle Cipísek v Pohádkách ze čtyř studánek (ilustroval Radek Pilař). V prosinci téhož roku vydalo nakladatelství Panton Rumcajsovy příběhy na třech LP. Vyprávění Karla Högra doprovázela hudba Zdeňka Lukáše. O vánočních prázdninách potom začala televize opakovat první sérii večerníčků o Rumcajsovi. Od 25.1.1970 pak následovalo dalších 13 dílů, už barevných. Natočil je zase režisér Ladislav Čapek podle scénáře Ireny Povejšilové, text opět četl Karel Höger, hudbu složil Václav Lídl. Tehdy byla také vytvořena loutka Rumcajse a se souhlasem Václava Čtvrtka a Radka Pilaře zahájila semilská Tofa výrobu hraček Rumcajse a Manky. Oba byly též na odznacích, které zájemcům dodávalo družstvo Znak Plzeň.
A oblíbené postavičky se dostávaly i bez vědomí tvůrců na různá místa a předměty. Václav Čtvrtek se už v roce 1970 svěřuje: „Já jsem chtěl Rumcajse uchovat jako literární postavu, proto jsem nebyl moc rád, když se začal objevovat Rumcajs z čokolády, Rumcajs z umělé hmoty, Rumcajs z gumy, slaměný Rumcajs, Rumcajs na cucavých špalcích, Rumcajs s Mankou na lahvičkách marmelády. Ale to už nejde přibrzdit. Tak jsem si položil jedinou podmínku: že se žádný sýr nesmí jmenovat Rumcajs. Jinak jsem kapituloval.“ Ale ani tato podmínka neplatila dlouho – v nymburské sýrárně vkládali na konci 90. let výrobky do krabiček spolu s obrázky populární pohádkové trojice.
V roce 1970 ale vyšla ještě kniha O Česílkovi, Šejtročkovi a jednom známém loupežníkovi, která je důležitá i tím, že čtenáře seznamuje podrobněji s životními osudy hrdinů. „Až doposud jsme měli co dělat např. s Rumcajsem v rozličných dějových situacích, konfliktech a akcích, z nichž jsme poznávali jeho nejvlastnější ledví a charakter, ale základní otázky geneze postavičky zůstávaly utajeny…“
(Antonín Mrvka)
Dalších 13 dílů Večerníčků, v nichž vystupuje Rumcajs, uvedla televize v roce 1972. Tentokrát se seriál jmenoval O loupežnickém synku Cipískovi a se scénářem pomáhala Ireně Povejšilové Anna Jurásková. Vznikaly také nové příběhy, které byly uveřejňovány v časopisech – bylo to například Rybářství (v roce 1971) nebo Mateřídouška, v níž se čtenáři v roce 1973 dozvěděli, jak Rumcajs ušil Mance střevíčky a vytrestal přitom soboteckého koželuha Holomu. Vycházely v sešitech, jako leporela i knižně (například O Rumcajsovi a loupežnickém synku Cipískovi, 1973). Během doby začínal mít Václav Čtvrtek dojem, že už vzniklo těchto pohádek příliš. A tak vydáním knihy O Mance v roce 1975, a tedy dokončením trilogie, hodlal s „rumcajsí tématikou“ vyklidit pole: „Musel by přijít velmi silný popud, abych se k ní zase vrátil.“ Sám se k ní už opravdu nedostal. Až z jeho písemné pozůstalosti vzešlo nových 13 dílů večerníčků (kolikrát ještě zmíním tu třináctku dnes 13/9??) (= 3. řada O loupežníku Rumcajsovi), které byly uváděny postupně v roce 1981 a 1984. Karla Högra, který zemřel v roce 1977, zastoupil Eduard Cupák.
To už ale Rumcajs a další postavy „žily“ i v divadelní a v loutkové podobě. Příběhy zdramatizoval už v roce 1970 ředitel ostravského divadla Saša Lichý. Hru Jak se stal Rumcajs loupežníkem uvedla řada profesionálních scén. Činohra brněnského divadla s ní dokonce oslavila úspěch i u krajanů ve Vídni. Nastudovali ji též divadelní ochotníci v různých městech i dětské dramatické soubory při některých základních školách. Velký ohlas zaznamenala o dva roky později i hra stejného autora Jak měl Rumcajs Cipíska. Stranou nezůstali ani jičínští ochotníci.
RUMCAJS VZPOMÍNÁ
Na počátku 70. let (rozuměj minulého století a tisíciletí …to to ale letí) byly pohádkové postavičky Rumcajse, Manky a Cipíska již všeobecně známé mezi malými posluchači a diváky, líbily se i dospělým. Mělo na tom zásluhu vydávání knih a jejich příběhy a zejména pak televizní Večerníčky namluvené kouzelným hlasem herce Karla Högra. Spisovatel Václav Čtvrtek a malíř Radek Pilař se rázem stali nejoblíbenějšími pohádkovými autory, kteří dokonale rozuměli dětské duši a rozpoznali, čeho si žádá vnímavý dětský rozum. A nejvíce jsme samozřejmě milovali Rumcajse my Jičíňáci, vždyť on proslavil naše město více jak Valdická brána, Valdštejn a Knotkovy samovazy dohromady.
Bylo jen otázkou času, kdy se populárních pohádkových bytostí zmocní divadelní autoři – a opravdu, nenechali nás dlouho otálet. Herec a dramaturg ostravského divadla Saša Lichý – samozřejmě za souhlasu autora – dal prvním příběhům Rumcajse a jeho přátel dramatickou podobu a milého loupežníka vyslal na prkna, která dokumentují svět.
Jak se stal Rumcajs loupežníkem, tak se jmenovala pohádková hra o sedmi obrazech, kterou divadelní nakladatelství Dilia vydalo v únoru 1970, a jičínští ochotníci byli první, kteří ji uvedli na amatérské scéně, když premiéra byla u profesionálů v Brně.
Po dlouhé době v činnosti divadelního souboru J.K.Tyla to byla opět divadelní pohádka a tak byl její nácvik přijatý s velikým nadšením. Režie se ujal Václav Páca, hudbu k písničkám složil dirigent jičínské Agrostrojanky Karel Koubek, scénu s použitím Pilařových motivů vytvořil Josef Podzimek, tance nacvičila Jaroslava Holubová, hru napovídal František Matějka. A zde je celé obsazení:
Rumcajs Ivan Matějka
víla Andulka Dagmar Lukavcová
vodník Volšoveček Štěpán Matyáš
Manka Eva Valentová
Anka Jana Cee
knížepán Bohumil Staněk
knížepaní Václava Lutrýnová
starosta Rumpál Luboš Reinberger
radní Fištula Oldřich Berný
kanonýr Karel Cepek
vachmajstr Miroslav Stránský
lokaj Pinsker Jan Vecko
holič Ďoubalek Zdeněk Šindler
Mezi herci měla hra veliký ohlas, s radostí a hereckou chutí se účastnili divadelních zkoušek, a tak k premiéře došlo brzy – už v září roku 1970. Představení se vydařilo a o další reprízy okamžitě požádaly všechny jičínské základní školy. Děti byly nadšené, vždyť viděly živého Rumcajse a mohly si s ním zazpívat ústřední píseň hry:
„…je to pěkná věc, v Jičíně být švec,
v Jičíně tím ševcem může být jen umělec…“
Všechny písně byly zpívány živě za klavírního doprovodu profesorky Chladové.
O představení pohádky o Rumcajsovi a jeho přátelích byl veliký zájem, který přerostl město Jičín, ba i hranice okresu. Přišla doba nezapomenutelných zájezdů. Hrálo se v Hořicích, Nové Pace, Miletíně, Kopidlně, Košťálově, Letohradě, Dobrušce, Chvaleticích, Hradci Králové a v Pardubicích. Až tak daleko zajel za dětmi Rumcajs z Jičína, všude byl jimi radostně obklopen a malí diváci se jen neradi loučili s herci, kteří jim pochystali hezký a milý zážitek. Představení mělo 27 repríz, po několika měsících se Čtvrtkova pohádka vrátila do Jičína, aby ještě jednou v lednu 1971 ve své derniéře naposledy oslovila mladé diváky.
O dva roky později vydala Dilia pokračování loupežnických příběhů, které opět upravil Saša Lichý pod názvem Jak měl Rumcajs Cipíska. Ochotníci z Jičína měli velikou chuť pustit se do zkoušení hry, divadelní texty byly zakoupeny a rozdány, došlo i k prvním čteným zkouškám, ale vše skončilo na roli malého Cipíska, pro kterého se nenašel dětský představitel. Škoda.
(Ivan Matějka)
Do loutkové podoby převedl Rumcajsovy příběhy v roce 1970 Ladislav Dvorský. Hra Rumcajs loupežníkem se pak objevovala v řadě divadélek. V roce 1976 ji jičínský soubor Srdíčko předvedl na přehlídce v Rychnově nad Kněžnou.
Událostí sezóny 1973 – 1974 se v polském divadle ve Varšavě stal muzikál o Rumcajsovi (Sluníčko tě volá), jehož text je dílem Ernesta Brylla a hudba Katarzyny Gärtnerové. V českém překladu M. Janišové se pod názvem Dobrodružství loupežníka Rumcajse objevil v roce 1975 v Teplicích, v Brně, hrál se také na Slovensku v Martině.
15.11.1975 uvedl baletní soubor ostravského divadla taneční hru o loupežníku Rumcajsovi. Libreto napsal Albert Janíček, hudbu Ladislav Matějka, výtvarníkem scény a kostýmů byl Radek Pilař.
Na divadelní prkna poslal Rumcajse v roce 1975 i sám Václav Čtvrtek, když pro pražské Divadlo Jiřího Wolkera napsal hru Jak si Rumcajs poslal Cipíska pro pomoc. Malí i dospělí obdivovatelé díla Václava Čtvrtka si tehdy pobrukovali také jednoduchý text písničky, kterou nazpíval Petr Dudešek s dětským sborem Berušky: „Rumcajsi, Rumcajsi, jak hezký počasí umíš nám úsměvy dát…“
„Rumcajse jsem nemohl udělat jinak než jako českou figurku, a přesto se z něho stal světoběžník. Je to divné a asi měl Karel Čapek pravdu, když tvrdil, že světové umění neexistuje. Světové je patrně jen to, co je národní.“ Tak posuzoval velký zájem o své dílo v cizině Václav Čtvrtek. Za knihu Rumcajs byl v roce 1974 zapsán na čestnou listinu IBBY. Spolu s Radkem Pilařem obdržel v tomtéž roce Řád dětského úsměvu, mezinárodní cenu udělovanou podle námětu polských dětí lidem, kteří projevují lásku, porozumění a péči mladé generaci.
Na dotazy, proč lidé mají tak rádi Rumcajse, Václav Čtvrtek odpovídal: „Opravdu to nevím. A jen se skromně domýšlím, že asi proto, že Rumcajs ačkoli nikdy nestřelí z pistole ničím horším než zeleným žaludem, dokáže mít navrch třeba nad baterií kanónů. A snad taky proto, že má tak upřímně rád svou Manku. A možná i proto, že by vůbec nebylo špatné být Rumcajsem, pomáhat lidem od zlého a s dobrými žít ve shodě.“ Podle Radka Pilaře je Rumcajs oblíben proto, „že je tam něco hezkého ve vztahu, co každý potřebuje. Vztah k člověku, vztah k přírodě. Je tam naplnění něčeho, co by člověk ve skrytu duše a touhy rád prožil.“
„Kdyby Václav Čtvrtek neměl dědečka u Libosadu a (nepobýval u něho) ještě jako kluk Cafourek, nebylo by možná Rumcajse. A bůhví, jak by Rumcajs vypadal, kdyby se nedostal do rukou Radka Pilaře. S oběma jsem se setkal a řekl bych, že z obou nám v Rumcajsovi něco zůstalo.“
(Zbyněk Malinský)
|
